A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Brazílie - Cestopisy

Brazílie 2008

Rio, Foz de Iguacu, Manaus, Slavador da Bahia.

MALÉ POJEDNÁNÍ O VELKÉ ZEMI

BRAZÍLIE

TENTO DENÍČEK JE POJEDNÁNÍM O JEDNÉ VYSNĚNÉ CESTĚ ZA POZNÁNÍM.
CHTĚLA BYCH HO VĚNOVAT SVÝM RODIČŮM, MAMCE ZA TO, ŽE MNE VŽDYCKY PODRŽÍ I V TĚCH NEJHORŠÍCH CHVÍLÍCH, TAŤKOVI, ŽE BYL PŘI CESTĚ VE VZPOMÍNKÁCH STÁLE SE MNOU A NAKONEC VENDOVI A JIŘCE, ŽE TO SE MNOU VYDRŽELI. DÍKY MOC.

Naše cesta začala už v lednu roku 2008, kdy jsme se rozhodovali, kam vlastně pojedeme. Mým velkým snem bylo navštívit Brazílii v jižní Americe. Po dlouhých debatách jsem nakonec dospěla v přesvědčovacích metodách k výsledku, že se tedy pojede. První problém nastal, když jsme chtěli odletět už 14. února, nebylo dost lidí. Tak chudák Fanoušek, můj dobrý cestovní operátor, dělal možné i nemožné. Nakonec jsme sehnali termín a očekávali, kdy nastane den našeho odletu. Před odletem jsme ještě museli absolvovat několik očkování ( žlutá zimnice, břišní tyfus atd. ). Jistota je jistota.
Na cestu jsme se připravovali důkladně. Hlavně já, protože jsem nechtěla nic zanedbat a hlavně abychom byli připraveni na jakoukoliv událost. Proto naše lékárnička obsahovala od léků na průjem, přes růžové štěstí až po cholagol. Po úmorném zabalení věcí a zjištění, že snad máme všechno, jsme 4. dubna 2008 vyrazili směr letiště Praha Ruzyně. Na letiště nás odvezl Vendův kolega Zdeněk. Museli jsme tam být v 13.00. Čekání na našeho průvodce Karla Uhlíře se nekonečně táhlo. Po akademické čtvrthodince jsme se Karla konečně dočkali. Rozdal nám letenky, užitečné rady a vyrazili jsme na odbavení směr Paříž. Na letišti byl cvrkot jako v úle, naštěstí jsme při odbavení vůbec nečekali a tak jsme odevzdali naše kufříky. Ještě jsme se šli naposledy nadechnout čerstvého vzduchu před halu a vyrazili jsme vstříc naší dovolené. Do Paříže jsme letěli Airbusem A320. Seděli jsme každý jinde, ale to nevadilo. Jinak naše cestovní grupa je v průměru tak mezi 45 – 50 lety. To by člověk neřekl, co důchodci mají peněz. Let byl příjemný. Dostali jsme pytlík s křupkami a pití. Do Paříže jsme přiletěli více méně na čas. Letiště je velké jako hovado. Nachodili jsme zde asi okolo 10 km, protože jsme měli hlad, tak jsme si koupili jídlo a pití v Pizza Hot. Porce jako pro vraha, ale přišla vhod. Já jsem měla pizzu se žampiónama, Venda měl jako obvykle se sýrem, napůl jsme měli salát a Jiřka měla kuřecí křidélka s americkým bramborem a zeleninový salát. Přecpali jsme se k prasknutí. Po úmorném pěti hodinovém čekání jsme konečně vyrazili na odbavení přes pasovou kontrolu směr Rio de Janeiro. Myslela jsem, že budu mít problém s fotkou na pasu, jelikož jsem tam ještě s dlouhýma vlasama, ale jak se zdá, na fotku vůbec nečučí. Když jsme šli k východu k letadlu, tak nám málem vypadly oči a umělé zuby. U stojánky stálo obrovské „Jumbo“ neboli Boeing 747 řady 400.

Do tohoto malého aeroplánu se vejde asi tak 800 lidí. Na palubě letadla bylo asi 10 letušek a letušáků. Po startu (23.20) a seznámení se s novým prostředím nám letuška rozdala lístek s menu, abychom mohli přemýšlet, co si dáme k jídlu. Když jsme tak rozjímali, co si dáme, jestli kuřecí frikasé s rýží nebo těstoviny s rajčatovou omáčkou, jednoznačně zvítězilo kuře, protože už jsem viděla rajčatovou omáčku na tričku. Když přinesli tácek, no to nebyl tácek, ale tác s jídlem, až oči přecházely. Naše menu obsahovalo:
Předkrm: Salát s okurkou, rajským a sýrem
Hlavní jídlo: Kuřecí frikasé s rýží
Desert: Puding francouzského typu, camembert, sušenka
Zároveň jsem u toho měli malou flašku s vodou a k pití, co člověk chtěl ( víno, pivo, cola, limo ).
K mému překvapení jsme na tácu měli normální příbor, což když si vezmu, že nesmíme do letadla pomalu si vzít ani tužku, oni nám klidně předhodí vražedný nástroj. Jídlo bylo úžasné, masa snad z půlky kuřete, velké kousky, mrkvička a rýže. No lahoda. Jinak po celou dobu letu jsme mohli poslouchat rádio, každý dostal sluchátka, špunty do uší a masku na oči, deku a polštářek. Pití bylo po celou dobu letu volně k odběru. Spát se moc nedalo, ale nějak jsme to přežili. Ráno před přistáním, asi tak v 8.30 našeho času, jsme dostávali další ňamku. Rohlíček, šunku, 3 druhy sýra, marmeládu, máslo, jogurt, sušenku, džusík a kompot. K pití jako obvykle káva nebo čaj.
Za chvilku po snídani jsme přistávali na letišti Rio de Janeiro. Zapomněla jsem napsat, že cestou byly turbulence a někdy se to tak třáslo, že kam se na to hrabe vířivka v Tropical Islandu. Po příletu ( 5.4.2008 ) jsme vyplnili nezbytné formality, jestli něco nepašujeme v kufru jako zvířata, semena, drogy a tak a ještě přihlašovací lístek do země, který jsme odevzdali na pasové kontrole. Pak jsem šli pro naše kufříky. Vyhlížet, jestli nám vůbec dorazily. První vyjel můj kufřík, což jsme se radovali, neboť v něm byla dezinfekce ( slivovice ). Po chvíli vyjel kufr Jiřce a za hodných 15 minut konečně Vénovi. Poté jsme absolvovali dlouhou cestu s kufry ke kontrole, kde jsme odevzdávali pašovací lístek. Po těchto nutných formalitách nás čekalo konečně Rio de Janeiro a naše místní průvodkyně Katrin. Cestou do hotelu jsme si prohlíželi město. Když jsem dorazili do hotelu, čekalo nás nemilé překvapení, nebyly připraveny pokoje. Jelikož bylo teprve 7. 30 místního času, tak jsme vyrazili na obhlídku kolem hotelu Debret. Na prohlídce jsme prošli kolem pláže Copacabana. Nevím ale v čem má tato pláž primát. Dle mne je to nejhorší pláž, co jsem viděla. Po pěší prohlídce, kde jsme si dali v baru na pláži místní pivo ( cerveja ) – které ušlo, ale Plzeň je Plzeň, jsme se vrátili do hotelu. Během desítek minut pro nás měli pokoje. Opět mne ubytovali s Vendou, proti čemuž jsem kladla náležitě odpor. Nakonec jsem Jiřce uzmula klíč a vyrazila do devátého patra. Pokojík je prostorný. Ve 2 hodiny jsme měli sraz a vydali jsme se do zlatnictví H. Stern. Je to nejznámější značka výrobce šperků. Byla prohlídka různých prací, které souvisejí s úpravou drahých kovů, zároveň jsme mohli i šperky zakoupit. Každý dostal malý dárek. Když jsme se vrátili firemním autobusem zpátky do hotelu, už na nás čekal autokar na vyhlídkovou jízdu po městě. Je tu spousta favel neboli slumů, což jsou chudinské čtvrti a pak na druhou stranu zase moderní výškové budovy. Po cestě jsme zavítali snad na nejznámější fotbalový stadion Maracaná. Zde jsme si prohlédli podchod s otisky stop slavných fotbalistů. Poté následoval slavný Sambodrom, kde je také muzeum karnevalu. Může se zde zapůjčit kostým a oni vás v něm vyfotí. Od Sambodromu nás cesta zavedla ke „Catedral Metropolitana“, je to honosná církevní stavba ve tvaru kužele. Po shlédnutí a zhotovení snímků jsme se přesunuli k “ Theatro Municipial“, což je místní Národní divadlo.
Pak jsme se vrátili do hotelu a v 6 večer jsme odcházeli na uvítací drink s Karlem na pláž. Místním národním nápojem je Caipirinha, je to míchaný nápoj z Cashaçy. Vyrábí se z cashaçy, rozmačkaných limetek a tmavého třtinového cukru. Po úžasně osvěžujícím nápoji jsme se odebrali do currascarii, což je restaurace, kde jídlo buď zváží a platí se za kilo nebo je zde fixní sazba a jíte a jíte a jíte, až prasknete. My jsme se nehorázně přejedli, dokutáleli jsme se na pokoje a po náročném dni padli za vlast.

6.4.2008 – neděle
Ráno byl budíček o půl sedmé, jelikož jsme vyráželi na 2 nejkrásnější místa v Riu. Na Pão de Açuçar, což v portugalštině znamená „Sladký rohlík“. Cestou na horu nás čekala jedna lanovka, která nás vyvezla na Morro da Urca, kde byl přestup na další kabinkovou lanovku, která nás vyvezla na Pão de Açuçar. Vyšlo nám akorát počasí, že nepršelo a tak byl krásný výhled. Po absolvování Pão de Açuçar jsme nasedli do busu a jeli jsme na další rijskou atrakci ke Kristovi. Na Pão de Açuçar jsme se namlsali krásného počasí a výhledu na Rio a tak jsme se těšili nahoru na Corcovado. Autobus nás dovezl k zubačce, která vede až pod Krista. Zubačkou jsme jeli asi 20 – 25 minut a dojeli jsme nahoru a jaké bylo naše překvapení? Nahoře mlha jak kráva. Kristovi byl vidět jenom podstavec. Alespoň jsme si uvědomili, že jsme v tropech, kde nevíme, jaké počasí bude zítra, natož za půl hodiny. Víceméně zklamaní jsme jeli zase dolů. Vrátili jsme se do hotelu asi tak ve 12. 30. Po nezbytných pokynech a objednání dalšího výletu jsme se šli najíst. Jiřka zalila vodou nudle od firmy Knorr a bylo uvařeno. Po chvilce oddechu jsme vyrazili i v dešti do nedalekého supermarketu na nákup surovin k večeři ( máslo, salám, sýr, housky). Při té příležitosti jsme si koupili i místní víno, abychom nasáli zdejší atmosféru. Po nákupu jsme navštívili Copacabanu. Když jsme se náležitě prošli asi 5 km, tak jsme si v hotelu dali mňamku, co jsme si koupili a do 10 hodin při víně a křupkách mastili karty.
7.4.2008 – pondělí
Dnes nás nic nehoní, jedině snad to víno ze včera, máme naplánováno, že bychom šli do botanické zahrady a pokud vyjde počasí, tak bychom jeli znovu ke Kristovi. V půl 8 jsme vyrazili do 11 patra na snídani. Je to krásná restaurace s výhledem na moře. Ke snídani většinou je: káva, čaj, mléko, čokoláda, vločky, smažená vejce, párečky, sladké pečivo, salám, sýr, ovoce – meloun, papaja, banány. Můžeme si vzít, co hrdlo ráčí. Po snídani jsme se tedy vydali na výlet. Sice od 4 hodin od rána lilo jako z konve, ale než si válet špeky na hotelu, tak jsme vyrazili i v dešti. Vzali jsme si od hotelu taxíka, kterým jsme byli u zahrady co by dup. Na naše poměry stál pouze 180 Kč. Po zakoupení vstupenek jsme razili směr 10 ha zahrada. Vyšli jsme tropickou cestou kolem vodopádu. Cesta byla opravdu tropická, protože lilo jako z konve a do toho všeho tak uchvacující příroda s rozmanitými druhy květin, stromů, palem, bromélií. Když jsme procházeli touto cestou, přestávalo pršet. Dorazili jsme k bromeláriu. Byla to část zahrady, kde se pěstují pouze bromélie. V dalším skleníku byly orchie. Při prohlídce jsme narazili na kytky, které pěstujeme doma a krčí se v květináči a tady to roste jako houby po dešti. Jelikož se udělalo hezky a poprvé za 3 dny vysvitlo sluníčko, tak jsme nelenili a vydali se opět nahoru na Corcovado. Opět jsme vyjeli zubačkou, tentokráte byla prázdná, jeli jsme sami ve vagonku. Ten pohled shora se nedá s ničím srovnat. Počasí vyšlo a Rio bylo jako na dlani. V tu chvíli jsem byla na měkko. Když se splní sen, je to krásný pocit. Zakoupili jsme pohledy a s pomocí Boží jsme jeli opět dolů. S příjemným pocitem na prsou jsme se taxíkem vrátili do hotelu. Při cestě zpátky jsem si vzpomněla na Maroko, jelikož jsem se cestou musela držet sedačky, abych nevypadla. Po příjezdu a převleku jsme razili na oběd na currasco. Opět jsme se nacpali a tak jsme šli na zdravotní procházku, šli jsme najít poštu, kvůli známkám, které se jinde neprodávají. Byla jsem vyslána jako zástupce pošty je koupit. Když jsem vlezla do pošty (alespoň jsem byla v tom domnění, že je to pošta), jaké bylo moje překvapení, když v hale seděla na dvou židlích paní o váze asi tak cca 200 kg a něco povídala portugalsky. V tu chvíli jsem si připadala jak nějaký dement, nevím jestli jsem tak nevypadala, ale to není podstatné. Naštěstí se tu vyskytla mladá brazilská slečna, která uměla anglicky a navedla mne kam mám jít. Dole to bylo totiž jen pro invalidy a seniory. O kus dál byly velké těžké dveře, které vedly do temného průchodu. Dodala jsem si odvahy a vešla, náhle se všechno rozsvítilo a spatříc ukazatel jsem vyrazila do prvního patra. Bylo tu 6 přepážek, samí chlapi. Zase tu byl pro změnu chlap, který mne upozornil na vyvolávací systém. Vzala jsem si tedy lístek a na lístku bylo D 1048. Když jsem si prohlédla svítící tabule a tam všude A 102, tak ve mně úplně hrklo, jestli náhodou nemám přijít až ve čtvrtek na večer. Najednou to cinklo a šla jsem na řadu. Marně jsem si myslela, že půjdu k tomu krásnému, samozřejmě jsem šla ke staršímu, pro mojí velkou smůlu anglicky nemluvícímu, ale byl natolik inteligentní, že se dovtípil, co chci a prodal mi takové samolepky s abstraktní manikérkou. Vítězoslavně jsem vyšla z pošty, šťastná, že mám známky. Zpátky jsme to vzali přes pláž a pro velkou změnu opět začalo pršet. Po příchodu na hotel jsme si uvařili kávu a já jsem po chvíli padla za vlast, ani nevím, kdy Jiřka s Vendou odešli. Vzbudila jsem se v 11 hodin a vzpomněla jsem si, že mám ještě balit a tak jsem všechno naházela do kufru a pokračovala ve spánku.
8.4.2008 – úterý
Ráno jsme vstávali v půl sedmé, jelikož jsme měli zaplacený výlet do císařského města Petropolisu. Je to město vzdálené asi 65 km od Ria, pobýval zde císař Pedro II i III. Je zde překrásná katedrála „Catedral São Pedro de Alcãntara“. Zde se nachází hrobka posledního panovníka císaře Pedra II. Poté, co jsme shlédli krásnou katedrálu s nádhernou akustikou, jsme se vydali ke Křišťálovému paláci. Je to palác celý ze skla. Paláci byla věnována krátká prohlídka a poté jsme jeli do Musea Imperial.
Zde se bohužel nedalo fotit, tak jsme si ho prohlédli. Vyfasovali jsme papuče jako u nás na zámcích a šli jsme bruslit. Jsou zde dochované pozůstatky zařízení po Pedrovi II. Je zde i jeho koruna, která váží 1,995 kg, je posázena 639 diamanty a 77 perlami. Přepadl nás všechny hlad, tak jsme vyrazili opět do currascarii na oběd. Při odjezdu z Petropolisu se opět zatáhlo a přišla mlha. Když jsme se vrátili do hotelu, kde už jsme měli připravená zavazadla a po poslední rijské caipirinhe na pláži, jsme odjeli na letiště a přesouváme se na vodopády Foz de Iguaçu. Po nezbytných formalitách jsme se odbavili a čekáme na letadlo směr Sao Paulo. Bylo hlášení, že letadlo bude mít 30 minut zpoždění, kdyby jenom 30 minut. Nasedli jsme do letadla a ještě asi 45 minut jsme jak ti pytlové čekali na dráze. Let byl krátký a docela ušel. Dorazili jsme do Sao Paula jako přestupní stanice do Fozu, kde máme být dle letového plánu v půl druhé v noci. Do hotelu jsme dorazili okolo 2 hodiny ranní. Ihned jsme dostali pokoje a šli spát.
9.4.2008 středa
V hotelu Rafain, ve kterém jsme byli ubytováni ve Fozu, to bylo krásné. Vstávali jsme tento den okolo půl 9. V 10 hodin jsme vyrazili na brazilskou stranu vodopádů. Autobusem jsme dojeli ke vchodu do Národního parku Foz de Iguaçu. Pomalým tempem jsme se po chodníkách dostávali k vodopádům. Taková nádhera se nedá popsat, to se musí vidět. Po asi tříhodinové procházce jsme dospěli ke konci. Poté jsme chtěli zažít trochu adrenalinu, tak jako že bychom letěli vrtulníkem, ale bohužel měli plno. Snad zítra, kdy nám Karel slíbil, že nás náš brazilský průvodce Silvio osobně odveze, abychom to mohli vidět. Po této prohlídce se někteří vysypali u hotelu a my vyrazili na fakultativní výlet do Paraguaye. Po přejetí Mostu Přátelství přes řeku Paraná, kdy je vidět území tří států, jsme se ocitli v Paraguayi v městečku Ciudad del Este. Je to pašerácké město plné obchodů s různým zbožím. Připadalo mně to jako trhy v Polsku. Deky, hadry, kufry atd. V jednom malém krámku si Venda zakoupil první hudební nástroj – Panovu flétnu. V druhém jsme zakoupili vlajku Paraguaye. Po návratu do hotelu jsme šli smočit svá těla do hotelového bazénu. Večer jsme měli zaplacený šantán s taneční show. Byla to směs několika tanečních kultur – Peru, Argentina, Mexiko, Brazílie. Byla samozřejmě u toho večeře. Pro zajímavost, Venda vyrazil ve svém outfitu od Bushmana a nějaká baba ho postříkala omáčkou na špagety. Show byla parádní. Když jsme dorazili do hotelu okolo půlnoci, tak jsme padli za vlast. Ráno vstáváme v půl 6 a vyrážíme do Argentiny na vodopády. Zapomněla jsem poznamenat, jak jsme vycházeli před budovu, kde byla show, tak Venda si tam zakoupil píšťalku na sambu. Rozzářený jak sluníčko šel spát a nevím, možná si pískal i v posteli.

10.4.2008 – čtvrtek
Ráno nás budili z recepce v 5.45. Po malé snídani jsme vyrazili směr Argentina. Původně bylo v plánu, že vyrazíme později, ale jelikož argentinští učitelé pořádají stávku, tak jsme museli tak brzo. Pokud je v Argentině stávka, tak to znamená, že se zabarikádují všechny ulice, aby nemohla projíždět žádná auta. Jedeme asi 30 km za hranice, kde už nás čekají vodopády Iguaçu. Celní kontrola dopadla v pořádku a tak jsme vjeli na argentinské území. Asi po půl hodině s malou zastávkou na pozorování tukanů jsme dorazili ke vchodu do parku, kde nám Karel rozdal vstupenky a pak kvůli účetnictví nám je hned za turniketem sebral. Došli jsme k místnímu přepravnímu prostředku, malému vláčku z asi tak padesátých let minulého století. Vláček nás dovezl do stanice Garganta del Diablo. Odtud jsme vyrazili pěšky po soustavě železných lávek přes řeku Iguaçu a Paraná k Garganto del Diablo – Ďáblův chřtán. Po cestě jsme pozorovali kroutící se klidnou řeku bez sebemenšího náznaku nějakého vodopádu, po ujití 800 metrů na to ani slova nestačí. Stáli jsme u té nádhery s otevřenou pusou. Ďáblův chřtán se tomu říká oprávněně. Je to průrva mezi dvěma skalami, kde padá řeka dolů rychlostí až 800 km za minutu. Je to neskutečná masa vody. Byli jsme neskutečně mokří od stříkající vody, ale bylo nám nádherně. Ještě že bylo v řece dost vody. Silvio nám ukazoval rok, kdy nebyla voda a byly vidět holé skály. Vrátili jsme se nazpátek k vláčku a jeli jsme o stanici zpět. Zde jsme prošli zbytek trasy, která byla dlouhá asi 2,5 km. Po cestě jsme pozorovali vodopády – Eva, Two sisters, Saint Martin. Po úmorné cestě jsme došli až ke břehům řeky Paraná, kde jsme se vysvlékli do plavek, všechno jsme dali do nepromokavých vaků a vzhůru na motorový člun. Tím jsme brázdili řeku Paraná, zajížděli pod vodopády Saint Martin, Dos Mosqueteros. Po pořádné koupeli a hlavně masáži jsme jeli po proudu řeky asi tak 3 km. Dojeli jsme ke styčnému bodu, kde nás čekalo asi tak 500 schodů směr vrchol takového malého kopce. Nahoře na kopci jsme se převlékli a nasedli do náklaďáku a projížděli argentinský prales. Po jízdě pralesem jsme navštívili místní hospodu a dali si pivo. Po náležitém odpočinku jsme vyrazili směr Brazílie a náš hotel. Zpáteční cestu vesměs všichni spali. U hotelu vystoupila část naší skupiny a zbytek se vydal na největší hydroelektrárnu světa Itaipu. Je to ohromný betonový kolos o délce 8 km s dvaceti turbínami s výkonem 14000 wattů. Po shlédnutí budovatelského filmu, kde nám bylo ukázáno, jaký to má velký přínos pro brazilskou i paraguayskou stranu, jsme vyrazili na okružní jízdu kolem dokola. Po shlédnutí jsme jeli k hotelu. Od Silvia nám bylo přislíbeno, že se dostaneme ještě na ten vrtulník. Když jsme přijeli k hotelu, tak nás naložil do svého auta a uháněl ( někdy i 140 km/h ) k heliportu, abychom stihli odlet. Silvio po cestě tam několikrát volal, že už jedeme, aby nám neuletěli. Byli jsme poslední co ten den letěli. Po chvíli přiletěl žlutý vrtulník. Letěli jsme sami. Výhled byl nádherný. Vodopády v zapadajícím slunci, no nádherná podívaná. Po příjezdu jsme padli za vlast.
11.4.2008 – pátek
Vstávali jsme brzo ráno již ve 4 hodiny, protože jsme museli být brzo na letišti, kvůli odletu do Manausu. Ráno jsme se dobalili, jestli se tomu dalo říkat ještě balení, nasnídali a vydali na letiště. Silviovi jsme dali za dovezení trochu slivovice. Po odbavení, kdy jsme zase měli problém, tentokrát, že máme kabinové zavazadlo větší než má být, jsme šli k letadlu. Cestovat místními aerolinkami je opravdu unikum. Když už nám neprohlížejí věci, jestli nevezeme nějakou nepovolenou látku, tak nám něco zabaví. Posledně chtěli Vendovi zabavit baterie ke kameře. Tady opravdu člověk neví, co má dělat. Náš spolucestovatel ze Slovenska pan Páč Vendovi řekl, že má výhodu, že ho všude pustí, jelikož ještě nikdo neviděl „Bruchatého teroristu“. Jinak co se týče osazenstva našeho zájezdu, jsou to povětšinou lidi nad 45 let, kromě nás tří, Tomáše Jelena a 2 takových rozmazlených pipin. Je tu starší manželský pár ( Novákovi ) – pán prohlásil, že kdyby tu Venda zůstal, alespoň by zhubl. Tím pádem si to u Venouše posral a ten je na něj alergický. Další pár jsou Čejkovi. Takový pošuci oba dva. Dále tu máme ještě jeden manželský pár Miloše a Danu Habernátovi. Celkem v pohodě. Miloš má super hlášky. Pak jsou tu Jelenovi z Havířova. Tomáš si fotí každé prd, je redaktorem časopisu Československý dopravák. Tatík Jelen zase točí a Vendovi pořád podotýká, že mu leze do záběru. Pak jsou tu ty 2 pipiny s matinkou. Nafoukané až hrůza si myslí, že když jedna studuje v Riu a druhá v USA, že sebou říznem na zadek. Pak je tu pan Páč s paní, ale nevíme kam ji zařadit, kdo to je – žena, dcera, sestra, milenka Bůh ví ( dodatečně vypátráno Kelišovou, byla to kolegyně ). Ti jediní jsou ze Slovenska. No a nakonec Mudr. Aleš Březina. Gynekolog z Frýdku – Místku, pohodový chlap a srandista. Pak ještě náš průvodce Karel Uhlíř - procestoval snad celý svět. Když jsme přiletěli do Manausu, chtělo se mi z toho města zvracet. Chánov – hadr. Něco tak příšerného si člověk neumí představit. Po dojezdu k hotelu, teda spíše na lepší ubytovnu, jsme vyrazili na oběd do zdejší pizzerie. Mezitím, než jsme z ní vyšli, se strhla taková bouřka s lijákem, že jsme byli rádi, že papáme v restauraci. Pak ještě honem do supermarketu pro vodu a do postele, jelikož nám nebylo dvakrát dobře. Naštěstí paralen a pocení v posteli pomohlo.

12.4.2008 – sobota

Ráno jsme vstávali v půl 7, jelikož naše loď směr Acajatuba odplouvala v půl 8. Pojedeme asi 5,5 hodiny proti proudu řeky Rio Negro. Rio Negro neboli černá řeka dělá čest svému jménu. Loď nás dovezla také na soutok Rio Negro a Rio Solimēs. Bylo vidět barevný rozdíl mezi řekami. Je příjemné počasí, pod mrakem asi okolo 24 stupňů. Dali jsme se caipirinhu a je nám krásně. Cestou jsme pozorovali okolní krajinu podél řeky. Po úmorné plavbě jsme konečně dorazili k cíli. Ubytovali nás v chatkách na kuřích nožkách. Nejprve jsme si dali chutný oběd a potom jsme se šli ubytovat. Dorazila jsem na svoji chatrč a zjistila jsem, že mi tam lítá cosi o velikosti 6 cm. No hnus. Venda s Jiřkou měli na chatce ještě jednu postel, tak jsem se tam nakýblovala. Sice jsme tam měli žabičku a v noci termity na záchodě, ale pořád lepší než to létající monstrum. Po krátké siestě a zjištění jak co chodí, jsme vyrazili na motorových kánoích na prohlídku okolí. Plavili jsme se po tzv. Igapó, což jsou části zaplavovaného pralesa. Když se vypnul motor a naši řidiči jenom pádlovali, tak to byla nádhera. Slyšet ty zvuky přírody, pozorovat hnízdící snovače, různé druhy stromů, palem až oči přecházely. Po 2 hodinové plavbě jsme dorazili do jedné z několika místních chýší, kde nám místní domorodka ukazovala, jak se pěstuje maniok, co se z něho dělá. Ochutnali jsme místní placky z manioku, afrodisiakum a jelikož se začalo stmívat, tak jsme jeli pozorovat kajmany. Vždycky jsme našli nějaké zákoutí a reflektorem našli svítící oči, ale bohužel jsme nic neulovili. Po chvíli se to důchodcům přestalo líbit, že je to dlouho atd. a tak část lidí z druhé kánoe přesedla k nám a my jsme ještě vyrazili. Bylo tak krásně. Klidná hladina, měsíc, svítily krásně hvězdy, džungle se probouzela k nočnímu životu – no romantika jak blázen. Zapomněla jsem podotknout, že při vyjížďce jsme spatřili lenochody a Pedro nám jednoho ulovil, takže jsme si ho mohli pohladit. Jinak tam, kde jsme ubytováni, jsou u kuchyně 2 arové ( papoušci ). Párek, krásně vybarvení a velcí. Okolo osmé jsme se vrátili akorát na večeři, která opět byla výborná. Zítra vyrážíme prozkoumat místní džungli a lovit piraňas.

13.4.2008 – neděle
Po tropické noci jsme se probudili do krásného slunečného rána. Bylo hrozné dusno, až k zalknutí. Oblékli jsme se na výpravu do džungle a po snídani vyrazili. Šli jsme cestou necestou, polem nepolem, bláto až na zadku, zpocení jak termit v koupelně, ale byla to nádhera. Poslouchat hlas džungle. Již zmíněný pan Novák se opět zachoval jak to největší evropské ho… Zátku od pet lahve zahodil do přírody. Když jsme to pak mezi řečí říkali Karlovi, tak ten tomu nemohl uvěřit. Celou cestu džunglí nám Pedro splétal z palmy různé čelenky a ptáky, klukům udělal něco jako housenku, ale po dopátrání je to náhradní úd k přilákání samičky ( dle odborných knih ). Po procházce jsme zamířili lodí k jedné amazonské vesničce. Mají zde školu, kostel, samozřejmě fotbalové hřiště. Koupili jsme si pití a zalíbili se nám zde klobouky, tak jsme si udělali radost. Jinak včera si Venda koupil další hudební nástroj – šamanská chrastidla a večer s nimi vyháněl termity. Po opět chutném obědě a krátké polední siestě, jsme vyrazili se koupat a lovit piraňas. První okamžik byl, že tam nevlezeme, ale zkusit se má všechno a neprohloupili jsme. Voda jak káva okolo 30 stupňů. Po hodinové koupačce a osvěžení v baru u pláže, jsme loďkou zajeli za roh a začal lov večeře. Pokud se chce piraňas ulovit, musí se nejprve chvíli prutem máchat do vody, nahodit a čekat. První rybku vytáhl Venda, sice malá, ale byla první. Druhou vytáhla Jiřka a jelikož začal foukat vítr, tak jsme se přesunuli jinam, kde už nebraly. Po příjezdu jsme si šli sednout na terasu, kde za chvíli byl vidět ten nejkrásnější západ slunce. Něco tak krásného zažije člověk málokdy. Po opět chutné večeři jsme seděli ještě s kávou na terase a krafali o blbostech. V devět jsme šli na kutě, ale stejně se nedalo spát, bylo hrozné dusno.

14.4.2008 – pondělí
Ráno ve dvě hodiny se spustil takový slejvák, až nám začalo pršet do chajdy. Doslova mně kapalo na karbit. Přesunula jsem se k Jiřce a Vendovi na velkou postel. Noc byla opravdu plná vášně. Lilo jak z proudové hadice a při tom dusnu se nadalo vůbec spát. Pršelo až do rána a nepřestávalo, ani když jsme odjížděli zpátky do civilizace směr Manaus. Jedeme zpět loudavou lodí a po hodině jízdy mne to už nebaví. Jdu zkusit hodit chrupku, jestli to dřív uteče.
Docela to uteklo a už jsme v Manausu a čekáme u jednoho luxusního hotelu na náš autokar, který nás zaveze zpět do hotelu uprostřed Manausu. Po útrapách v džungli jsme byli rádi, že nám teče teplá voda, nelezou nikde termiti a máme relativně suchou postel. Odpoledne jsme šli navštívit Manaus jako takový. Následovala prohlídka manauské opery. Momentálně tam něco zkoušeli, ale podle mne to byla pěkná blbost. Navštívili jsme také palác Rio Negro a tržiště s banány. Nejlepšími banány jsou považovány takové ty pidi, velké asi tak 7 cm. Velké banány se používají na přípravu jídel a nejlepší jsou smažené s karamelem. Zakoupili jsme si ananas za 2 reály, což na naše je asi 20 Kč. Když jsme dorazili zpátky na hotel, udělalo se mně trochu šoufl, asi z té změny teplot, bylo neskutečné vedro. Tak jsem zaujala polohu ležmo, akorát jsem do sebe nasoukala polévku a zase jsem padla za vlast, ani nevím kdy Jiřka s Vendou odešli.

15.4.2008 – úterý

Dnes nás nic nehonilo, jelikož jsme z Manausu odlétali až po poledni. V klidu jsme si došli na snídani, ale místní kuchař nebo co to je, vůbec nestíhá. Neměli jsme pomalu ani hrneček a lžičku. Po snídani jsme šli naházet věci do kufru, jelikož teď už se tomu vůbec nedalo říkat balení, já jsem ještě hodila chrupku a najednou bylo jedenáct hodin a v půl dvanácté jsme měli odjíždět, tak jsem ještě naházela zbytek do kufru a bylo. Odjížděli jsme na letiště a než jsme tam dorazili opět pro změnu začalo znovu pršet, že pomalu nebylo vidět na cestu. Odstartovali jsme víceméně na čas. Máme zastávkový let. Během letu z Manausu do Salvadoru da Bahia máme 5 zastávek. Má to alespoň ze začátku výhodu, že dostáváme po každém vzletu jeden sendvič, ale když už je po třetí stejný, tak už má člověk k tomu odpor. Letíme přes zastávky – Santarém, Belém, São Luis, Fortalleza, Recife a poslední konečná Salvador da Bahia. Celkem cesta trvá asi jedenáct hodin, to už je příprava na sobotu, na zpáteční let. Po úspěšném přistání v Salvadoru jsme ještě jeli asi 20 km busem do hotelu. Vcelku hezký hotel, na pláž je to jen přes silnici. Usnula jsem, jen jak jsem lehla do postele.

16.4.2008. – středa

Ráno jsem vstávala po osmé hodině. Vyráželi jsme až v deset hodin. V klidu jsme papkali snídani, která je vcelku všude v hotelech stejná, ale bohatá. Do rozpálených ulic Salvadoru jsme vyrazili na procházku. Staré město se svými typickými domy, Nové město s moderní zástavbou. Všude je plno obchodů, pouličních prodavačů, nabízečů – korále, pití, malůvky, až je to někdy protivné. Dostali jsme se až do kostela Sv. Františka z Assisy, je celý vykládaný zlatem a ve foajé na stěnách jsou modře malované kachle představující vždy nějaké rčení, úsloví atd. Po prohlídce centra jsme autobusem vyrazili do letoviska Praia de Forte. Je to letovisko s plážemi u moře. Po zabydlení jsme šli na krátkou procházku po centrální třídě a zašli jsme také do záchranné stanice Tamar, kde podporují a pomáhají obnovit želvičky taratungy. Je jich pět druhů, největší může mít až 170 cm a vážit 700 kilo. Po prohlídce jsme se šli cournout, koupit vodu, podívat se, co kde mají a tak. Večer jsme si šli zaplavat do bazénu a pak si dali v baru jednu, dvě, tři sklenky a na pokoji si udělali něco k snědku. Přes balkon i s křeslem se přisádlil Aleš. Tak jsme si udělali kávu a kecali jsme snad do půlnoci a šli na kutě.

17.4.2008 – čtvrtek

Dovolená se krátí a za chvíli nás čeká dlouhá cesta zpátky. Dnes mám narozky, tak si ten den volna pěkně užijeme. Ráno už mně psala mamuš. Za chvíli jdeme na snídani na terasu a pak nás Karel vytáhl na nedaleký jediný feudální hrad v jižní Americe, který měl svého pána. Byl to pasáček ovcí a koz a tehdejší král mu bez doloženého důvodu dal pruh země o rozloze několika tisíců metrů čtverečných. Šli jsme asi 25 minut v úmorném vedru, hovada štípala jak debilové, až jsme vyšli k hradu, teda spíše ke zřícenině, pohled to byl nádherný. Zpátky jsme byli doma na to šup, protože to bylo z kopce. Až doma jsem zjistila, že mně ruply podrážky u obou bot, no nic netrvá věčně. Nelenila jsem a okamžitě jsem si vzala plovací dres a hurá do vody. Odpoledne jsme pojali čistě jako válecí. Došli jsme si na dobrý oběd v hotelu. Vykoupali jsme se v moři a pak jsme blbli u bazénu. Večer jsme šli utratit nějaké prašule do města. Venda si koupil buben, abychom měli my ženský konečně pokoj. Zašli jsme si na pizzu, koupili víno na moji oslavu a šli do hotelu. Pozvali jsme Aleše a kde se vzal, tu se vzal Karel a donesl flašu brazilského šampusu jako prezent k mým narozeninám od CK. Tak jsme ho pozvali a drbali a drbali, stačili jsme i šampusem pokřtít stěnu na balkoně. Vypili jsme všechno a šli jsme spát. Některým jsme byli trnem v oku, ale nám to vůbec nevadilo.

18.4.2008 – pátek

Ráno jsme vstávali na snídani asi kolem osmé. Byl naplánován odjezd do Salvadoru v jedenáct. Došli jsme ještě do města pro vodu. Samozřejmě tu byl velký problém, který měl pan Novák, protože bylo za deset minut jedenáct a Aleš nikde, tak se málem pos… ( ačkoli odjezd byl až v jedenáct hodin!!! ). Cestu do Salvadoru jsme v autobuse víceméně prospali. Po ubytování v hotelu jsme vyrazili místním busem do města, zakoupit poslední dárky. Sluníčko pálilo jak sviňa. Dostali jsme se do centra a začali hledat vhodné dárky domů. V jednom lepším obchodě jsme si vyhlédli trička, když jsme tam byli poprvé, tak jsme chtěli nejprve na Vendu. Měli různé střihy, styly, ale nám se líbila žlutá. Na Vendu museli dokonce do skladu, ale přinesli mu ho. Dostali jsme spoustu dárků, přívěsky na klíče a náramky pro štěstí. Ostatním jsme koupili také tričko a taxíkem jsme jeli do hotelu. Pak jsme ještě zašli do místního supermarketu pro večeři. Šli jsme brzo spát, jelikož ráno byl brzo budíček.

19.4.2008 – sobota

Ráno byl budík už po čtvrté hodině. Letadlo odlétalo v osm do Ria. Ráno jsem myslela, že vykvetu, kvůli našim oblíbeným dvoum párečkům ( Čejkovi a Novákovi ). Bylo jasně řečeno, že snídaně bude od pěti hodin a oni už ve třičtvrtě na pět bušili u restaurace na dveře, že už chtějí snídat. Takové exoty dlouho nikdo neviděl. Při odbavení na letišti, jsme měli opět problém s Jiřčiným kufrem. Po cestě Jiřce totálně zdemolovali kolečka u kufru. Tak ten co nás odbavoval, měl problém, abychom to nereklamovali, tak na lístek jsme museli napsat a podepsat, že je to poškozeno a nemáme tam cedulku, přitom tam byla cedule jak hovado. V místní aerolince TAM, aby se prase vyznalo. Po úspěšném dosednutí na letišti v Riu, jsme byli domluveni s paní Katrin, že nás vezme na druhou stranu Ria, přes most Niteroi na pevnost Santa Tereza, kde byl krásně vidět Pão de Açuçar a celé Rio s tyčícím se Kristem. To byla krásná tečka za naším putováním. Vrátili jsme se na letiště a připravovali se na dlouhou cestu domů.
Co říci závěrem : za čtrnáct dní jsme urazili přes 45000 km, navštívili jsme 3 země ( Brazílii, Argentinu, Paraguay ). V Brazílii jsme navštívili 4 její státy ( Rio de Janeiro, São Paulo, Amazonas, Bahia ). Celkem jsme strávili asi 70 hodin v letadle místní společnosti TAM, snědli několikatero hnusných sendvičů a překonali snad rekord v počtu vzletů a přistání za 24 hodin ( v rámci jednoho letu – 6 ). Poznali spoustu zajímavých lidí, zvyků, jídel a tradic. Bydleli jsme od luxusního hotelu po domorodou chatku v pralese, ale jedno je jisté - tyto vzpomínky nám nikdo už nevezme.
Poslední zápis do deníčku učiněn při cestě Rio – Paříž 21.4.2008 v 01.40. někde nad oceánem.

Zapisovatel: Jáňa
Odborný konzultant: Jiřka a Véna

ŠIMAKO©SOFT2008

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Brazílie 2014

    Začátkem roku 2014 se obvyklí scénář s plánováním tripu jaksi přetočil. Tentokrát bylo jasné, kdo jede, ale nebylo jasné kam. Já měl v hlavě už pár let návštěvu Brazílie a dokonce už něco načteno a připraveno. Můj návrh u skupiny "Dovolená 2014" více

Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@